Někdy není jiná možnost než využít k cestování hromadnou dopravu. Je to opravdu dobrá příležitost pro toho, kdo chce pozorovat různé typy lidí kolem sebe. Častými pasažéry v hromadné dopravě jsou důchodci (zvláště když je něco v akci v Tesku či
v Kauflandu). Nic proti nim, pokud svým chováním neobtěžují ostatní (což ostatně platí pro všechny cestující). Nutno dodat, že obtěžující chování mají mnohem častěji na svědomí teenageři nebo nevychované děti. Velmi „výživné“ bývá i nechtěně se „zúčastnit“ něčích nekonečných, nudných a nezajímavých telefonátů (tj. muset je poslouchat, protože není kam utéct), zvláště pokud má majitel mobilu tzv. neomezený tarif a potřebu nějak „zabít“ čas strávený v autobuse a k tomu nijak neomezuje hlasitost svého projevu. Pak takový hovor dříve nebo později sklouzne od bezobsažného plkání k všemožným drbům. Nekorektně řečeno, je to rys především starších žen. Samozřejmě to neplatí o všech, ale to procento, na něž by uvedená charakteristika platila, mě náležitě irituje.
Pokud bych uvedla odkaz na klasickou literaturu, i tam se občas objevuje neúcta ke stáří (a to navíc z doby, kdy nikdo neznal pojmy jako politická korektnost nebo genderová rovnoprávnost). Konkrétně mám na mysli satirické veršované dílo Karla Havlíčka Borovského nazvané Křest svatého Vladimíra (bohužel ho autor už nestihl dokončit). Zde si bůh hromu Perun stěžuje na některé věřící:
„Že jsem stvořil staré baby,
to mě nejvíc mrzí.
Nepřestanou-li mne soužit,
zahladím je brzy.“
Poučení čtenáři vědí, že naopak špatně dopadl bůh Perun, když se znelíbil caru Vladimírovi a odmítl hřmít na oslavu jeho svátku…

Důchodkyně v MHD
Staré báby v autobuse
žvaní, drbou v jednom kuse.
Nepříjemné jako vosy,
pomlouvají, co kdo nosí.
*
Když už nevěděly, co by,
začly řešit své choroby.
Žvanily a žvanily,
chvilku zticha nebyly.
Umořily by i slona.
Poslat na ně – Parkinsona!