Ač jsem jedinec od přírody velmi líný, vzala jsem odpoledne kolo a jela ven. Počasí bylo příjemné, ale paradoxně nejsilnější vjemy nebyly vizuální (rozkvetlá jarní příroda), ale čichové – je neuvěřitelné, co všechno na českém venkově smrdí. A je to vážně síla.

Vůně domova
Jen vytáhnu paty z města,
cítím „vůni“ venkova.
Ať nám české zemědělce
Brusel navždy zachová!
*
Puch z kravína, z haldy hnoje,
to miluju, to je moje!
Všude kolem polí lány
jak na žluto malovány.
*
Všude, kam se podíváš,
jenom žlutá, ach ne!
Všude, kam se podíváš,
řepka hnusně páchne!
*
Možná, že jsou pěstitelé
na úrodu hrdí.
Ať s ní však jdou do prdele,
když tak strašně smrdí!
*
Vysazují stůj co stůj
ten nechutný žlutý hnůj.
Ať si každý dopřeje
řepkového oleje…
*
Vidíš tamhle benzínku?
Bionaftu ber tu,
ať se stále zvyšují
zisky Agrofertu!
*
Když se šinu přes nížinu,
sotva minu Bukovinu,
divnou stavbu vidím v stínu.
V tu chvíli mě odrovná
strašný zápach bioplynu.
Jako by to málo bylo,
řepkový smrad to přebilo.
*
Kdo tu bydlí – všechna čest!
Tady bydlet, to je trest.
A pak ať žije
ekologie!
*
A proto si vlastně říkám:
„Není lepší nejet nikam?“
Když zůstanu doma, tady
neucítím žádné smrady!